Domov duchodců, ve kterém bych chtěla bydlet

Domovy důchodců mají všelijaké pověsti, tento domov vedou dva muži, kteří mají ty geronty rádi. Umí to s nimi...

Probudila jsem se nenaložená, jako už několik dní, protože se blíží Vánoce a skoro všichni jsou mrzutí. Jen málokdo se na ty dny odebere k dětem, či k jiným příbuzným.
Dnes bude sice besídka, přesně jako pro děti, ale moc mi to náladu nezvedlo, i když na program, který jsme si sami vymysleli se všichni, i já, těšíme. Budou nejen slzičky, ale i smích jako vloni, když se Gábina s Alenou převlékly za muchomůrky a zatančily muchomurkový tanec na písničku "Jo v lese, jo v lese na jehličí konala se svatba trpasličí"
Já jsem si připravila kapitolu ze své knížky kde o jedněch vánocích píši.
Čeká nás zlatý hřeb večera, vernisáž výstavy obrazů našeho malíře, kterého všechny vč. mě milujeme a každá z nás si myslí, že je pro něj ta nejmilejší. Já nevím jak to dělá, ale všechny mu to věříme. Ostatní místní muži mu tu ženskou náklonnost docela závidí, i když se snaží nedávat to na sobě znát.
Mám s malířem malé tajemství, na jednom jeho obraze mě prý namaloval, ale jako tajemnou osobu zády, aby mi nebylo vidět do obličeje. No koho by to nepotěsilo.
Všichni provětráme oblečení určené na velké bubnování, i když pro někoho to bude jen jiné tričko než to obvyklé. Některé dámy se namalují a navlečou své šperky ať pravé, či bižuterii. Pánové si vyčistí brýle, ti co mají vlasy, ti se učešou.
Den uběhl jako každý jiný a v 17 hodin již všichni seděli v jídelně. Obrazy byly vyvěšeny v tzv. kavárně, to byla místnost se stolečkama a křeslama.
Program ubíhal, letos jako vloni, nikdo nový do domova nepřibyl a tak přišel na řadu i muchomůrkový taneček, kterému jsme se smáli už méně než vloni.
Při mém čtení pár obyvatel domova usnulo, ale potlesk je pak vzbudil a tleskali i oni.
Nastal přesun do kavárny. Slavnostně oblečená paní ředitelka si stoupla vedle malíře a vzala si řeč. Pochválila jeho tvorbu, prozradila něco málo z jeho života, jak byl nadaný, téměř geniální a přistoupila k obrazu, kde jsem byla vymalována i já. Řekla o něm pár slov a pak ukázala na moji postavu na obraze a sdělila nám s ruměncem v tváři, že to je její postava, kterou malíř vtělil do obrazu, což jí velmi těší.
No tohle, ztratila jsem dech, oči mi vypadly z důlků a já nevěřila co slyším. Jenže jako já vypadalo i dalších 10 bab, kterým, jak později vyšlo najevo to samé jako mně sdělil malíř.
Ten stál neschopen slova se zamrzlým úsměvem na tváři.
Ostatní muži, kterým došlo to fo pa se usmívali a hlasitě obdivovali obrazy.
My zklamané ženy jsme si posedaly ke stolečkům a vylepšovaly jsme si svoji zhrzenost dortíkem, chlebíčkama, kávou, cukrovím a vínem.
Později jsme si vzaly malíře k výslechu a naléhaly na něj, ať nám na ferovku poví kdo je tedy vlastně na tom obrazu.
Tváři v tvář té ženské přesile řekl:
Je to moje maminka, ale mám vás všechny rád a chtěl jsem vás potěšit.
Moc jsme mu to nevěřily, ale co už, když má takové charizma a je to umělec.
Odpustily jsme mu, však nevíme, jestli bude, nebo někdo z nás uvidí příští rok muchomůrkový taneček, a pak, prý k nám po novém roce má přijít jeden známý herec.

Z připravované knížky, jestli mi to někdo vytiskne, tedy jestli to dopíšu.