Ej doktoři, co děláte jak se máte?

Pocházím z generace, která měla před bílým pláštěm úctu. Co řekl pan doktor, bylo správně, nic se neřešilo, užívalo se podle jeho rady.

Někdy, a to samozřejmě i teď, rozhodne za všechny doktory světa ta zubatá, proti které jsme všichni takhle malincí. Obzvláště děsivé je, když doktor nemůže pomoct svému dítěti, matce, manželce, zkrátka svým nejbližším, ale takový je život, i lékař se musí té s kosou podrobit, i když jí dnes často dokáže člověka z podkosy vyškrábnout. 

Doktoři, kteří bez nástrojů, přístrojů dokázali určit diagnózu poklepem rukou, pohledem na jazyk, poslechem studeného ucha na hrudi či zádech, vymřeli. Jejich umění převzaly přístroje. Ne, že by i tenkrát neměli nějaké přístroje, třeba háky na tahání dětí matce z rodidel snad slouží dodnes, ale už by v dnešní konkurenci s roboty, počítači neobstáli. Jejich metody uzdravování, jako třeba bylinné čaje, acylpirin, či největší objev penicilin je už hluboký středověk, řadící tyto lékaře do kategorie mastičkářů, dnes by při pohledu na nabídku léků, vyšetřovacích a léčebných metod omdleli jak špalek. Včera jsem poprvé shlédla film V erbu lvice o svaté Zdislavě z Lemberka. Film není nejnovější a já se sama sobě divím, že jsem si ho nechávala tak dlouho ujít. Herecké výkony na eminenc.   

Ale o tom potom, kvůli filmu zde nejsem, i když s doktorama souvisí. Dnešním doktorům, i když ne všem, chybí přístup k člověku, člověku nemocnému. Lékaři dnešních dob mrsknou vaším tělem pod hafo přístrojů, ale jen přísně vyselektovanými, celostní medicína pláče.  Je pravda, že se naučili cloumat vám s rukou, aby se představili, dokonce si pamatují i vaše jméno a jím vás oslovují, ale to je často tak všechno, co souvisí s lidským přístupem k vaší osobě. Mnohde jste pro ně obtížný hmyz, protože plná čekárna sténá a doktor je tím pádem schvácený, mnohde pro své výzkumy, nebo starostí o plnění své i kolegovy kasičky vás odmašírují  s angínou na chirurgii. Všechno je v lidech, že? To vždycky platilo a platí dodnes.

Já jsem se snažila hodně často lékařům vyhýbat, byla jsem střídavě úspěšným i neúspěšným samoléčitelem. Trpěla jsem syndromem pochybností o oprávněnosti lékaře navštívit, protože den, kdy mě bylo tak zle a rozhodla jsem se, že další den k tomu lékaři už musím, zdálo se mi ten druhý den, že mi vlastně nic není, že  mě lékař s hrubými nadávkami, že jsem simulant, vyhodí a bude tím pádem ostuda, kterou nepřežiju. Taky když se mě zeptal na příznaky, které mě trápí a v jakých tělních destinacích, abych je popsala, tak se mi nedostávalo slov. No hrůza, takového pacoše, aby pohledal, to je snad už lepší plačící dítě.

Při vší úctě k doktorům, které jsem ve svém životě měla možnost poznat a měla jsem štěstí, že 99,9% jich bylo skvělých, jsem ráda, že žiju v době, kdy existují ty neuvěřitelné přístroje, které vás obrátí naruby, přečtou si všechny nedostatky vašeho těla a je možné zacílit na ně léčbu jak kudlou, tak i opravou za pomocí nástrojů v těle přes mikroskop, aniž by nastoupila ta kudla a háky. Když se k takovým přístrojům přidá umění operatérů, napravovatelů zjištěných nedostatků, je to vymoženost, která vám dokáže změnit svět, i když by to bylo jen na pár let. Všechny ty endoskopie, kloubní náhrady, náhrady kdečeho (za nějaký čas se bude moci nahradit i hlava), léčebné plastiky, složité operace, spojené s tradiční medicínou, jako jsou ty bylinné čaje, koupele, bahnění  zkvalitní pobyt na zemi nevídaně.

Já jsem se trápila dlouhé a dlouhé roky, prakticky od mládí s bolestmi zad. Ortopédi mě posílali na RTG, masáže, později na magnety, elektrické proudy, nakazovali cvičit a plavat. Snažila jsem se je poslechnout a strašně jsem se trápila bolestí např. na chodícím pásu, na rotopedu, nakonec i po plavání, protože plavu stylem na paní radovou. Teprve vyšetření na přístroji magnetická rezonance ukázalo, že to bylo všechno špatně, že jsem ty doktory poslouchat neměla, protože ten úžasný přístroj prokázal, že jsem měla vrozenou vadu, kterou bylo třeba operativně opravit a ne se nechat dobrovolně mučit. Asi to bylo dědičné (to už spekuluji), protože bolestmi zad trpěl můj strýc i moje babička, která své bolesti léčila bez lékařů nošením tzv. náprdelníku z kočičí kožešiny.  

Inu tak, je těžké být dobrým doktorem, ale ještě těžší je být dobrým pacošem.

Jednou se nade mnou skláněla tvář doktora v operačním hábitu s maskou, ze kterého byly vidět jen nádherně modré oči s laskavým úsměvem. Ano i oči se dovedou smát a ohromně me zklidnily...