Jak jsem si za trest pořídila manžela

Ráno jsem se probudila s myšlenkou, že dnes jsem na řadě se svým vyprávěním já. Takto jsme se ve vyprávění toho, co jsme v životě prožili, střídali 3 x v týdnu o svačině my všichni, obyvatelé domova důchodců. 

Vymyslela to naše osvícená paní ředitelka a než se to pořádně rozjelo, tak jsme se bouřili a chtěli ji pověsit za žebro na ráhno. Jedině Květa měla radost, že ji někdo bude poslouchat, protože když ta začala vyprávět, tak od ní každý prchal. Nikdo nechápal, jak to dělá, že mluví bez toho, aby se nadechla. Všichni se dušovali, že to ještě nepostřehli.

Ale pak jsme si zvykli a začalo nás to bavit. Někdy, hlavně na Honzu Miklase dokonce chodili i nakukovat kuchařinky z kuchyně, na Honzu proto, že to bral všechno přes sex, kde byl hlavní a nejvýkonnější postavou, což byla náramná švanda. 

Sedánky měly různý průběh, např. Helenka vyprávěla jeden svůj příběh vícekrát a my už jsme dospěli k takové dokonalosti, že jsme ji opravovali, když zaměnila slova, nebo dokonce i význam a někdy jsme se dokonce mezi sebou hádali, jak to bylo správně. Často jsme se hodně nasmáli, ale většinou byly babky dojaté, posmrkávaly a dědové pospávali. Hlavní spáč byla Emilka, ta usnula hned po první větě vyprávějícího. Když ji vzbudil potlesk, tak se dožadovala opakování, které se jí od sestřiček dostalo jedině za to, že sní svačinu, kterou by jinak nechala stát.

Sesedli jsme se kolem stolků v místnosti, které jsme říkali kavárna, ačkoliv jsme tam pili převážně kakao, čaj a culifindu. Já jsem to vždy nějak přežila, protože jsem tyhle dětské nápoje neměla ráda a pak si dala pořádné, překapávané kafe, černé jako mour. Ten den jsme měli krosanty s kakaem, se kterým jsem si vždycky zalepila žaludek.

“Tak o čem to dneska bude, kamarádko”, zeptala se mě Ivana, která měla k označení kamarádka tak blízko, jako zmije k ježkovi.

Dnešní povídání bude o tom, jak jsem si za trest pořídila manžela, řekla jsem já a kousla do krosantu, čekajíc, jaký to udělá na mé obecenstvo dojem. Nikdo ani nemukl, bylo slyšet jen mlaskání. Zapila jsem sousto a dala se do vyprávění. Jako bych to před sebou viděla, končil krásný letní, prázdninový den, růže voněly.

Jak víte, jsem jako většina z vás poválečné dítě. Můj vznik proběhl z velkého nadšení z konce druhé světové války přesně v květnu 1945 a zrození proběhlo v únoru 1946. Takto podobné nadšení bylo nakažlivé a z toho důvodu později školy praskaly ve švech. Po skončení základky nastal problém, kam s ní? Bylo usneseno, že v Praze nemám šanci se dostat na střední (kdo chce, ať tomu věří) a tak poputuji do rodného města na průmku, kde budu bydlet u babičky a dědečka. Nijak jsem neprotestovala a zkoušky do školy docela v pohodě udělala. Moji pražskou rodinu nadšení z konce války docela brzy opustilo, a už před mým nástupem do školy se opustili i moji rodiče.  Vešla jsem do boje se životem tak trochu sama. Babička, u které jsem měla bydlet mi zemřela a dědeček měl sám se sebou co dělat. Přistála jsem v městečku na intru, i když vlídném a netypicky rodinném.

První rok na průmce byla velká pecka. Zatím, co jsem v osmičce měla vyznamenání, v prváku na průmce jsem nevěděla o co vlastně běží, jakou cizí řečí na nás v technických předmětech mluví. Bylo nás tam víc takových vyjevenců, jako jsem byla já.

První písemka z deskriptivy byla opravdu událost. My dvě s Líbou jsme se v první lavici prosmály hodinou, protože zadání úkolu bylo pro nás jihoamerickou vesnicí. Úkol – máte dané body na přímce….. sestrojte nárys a bokorys… . Každá jsme podle odhadu cosi sestrojily a odevzdaly. Nám se naše obrazce líbily, ale bylo divné, že máme každá úplně jiný, ač zadání jsme měly stejné. Náš starý profesor na deskriptivu, Páleníček, byl místní známá osobnost, hrozně hodný člověk. Byl to bratr slavného pianisty ale sám měl pověst velkého podpantofláka. Jeho originální hodnocení naší první písemky bylo nezapomenutelné. Já dopadla lépe než Líba. Dostala jsem 5, kdežto Líba 6. Jednu jistou spolužačku hladil po hlavě šišlavě řka „ hušičko hloupá“. No kabaret. Později jsme sice něco pochopily, ale pouze nezměrným úsilím dobrého pana profesora nás něco naučit, což se mu překvapivě povedlo.

Když jsem mezi školou a jídelnou začala potkávat frajera, vymykajícího se průměru ostatních frajerů, byl mi krajně nesympatický. Připadal mi, jako namyšlenej hezoun, holky se mohly přetrhnout, aby si jich všiml. Dokonce jsem se ho malinko bála, byl tak sebejistej. Jednou jsem čekala na chodbě v jídelně na spolubydlící, opřená o stěnu, najednou se zjevil on, stoupl si přede mě a rukama se opřel o stěnu tak, že mě vlastně uvěznil. Sáhl mi na klopu saka a řekl “ to je ale hezkej odznáček”. Nevím proč, ale zůstala jsem stát zmražená jako nanukový dort a ani jsem nehlesla. Usoudil, že asi nejsem příliš chytrá (česky řečeno, že jsem blbá) a zase šel. Později, vždycky když jsem ho potkávala v partě holek a kluků, říkala jsem si, “á jéje budu mít smůlu”, tedy opak toho, jako když se potkává kominík a říká se “budu mít štěstí”.

Zakončení 3. školního roku proběhlo bída s bídou. Prázdniny jsem měla prožít u rozvedeného a znovu ženatého otce v Havaně na Kubě, kde pracoval jako expert. Když zjistil, že můj prospěch je značně nestandardní, že budu pro velký úspěch a oblibu profesorů znovu chodit do třeťáku, tak jsem za trest musela zůstat o prázdninách u dědečka. Byl to trest i pro dědečka, protože ač silně nahluchlý, úpěl pod hlasitou hudbou, kterou jsem byla schopná naladit na starém rádiu, aby byla pro mě k poslouchání, tedy žádné umtata, ani vážnou hudbu, ale džéééz a beeeeat.

U dědečka jsem trávila prázdniny sama jako trestanec, bez kamarádek. Jezdívala jsem na kole po místním kraji a když jsem se jednou vracela domů, kolo napůl ve vratech, tak na mě zavolal ON. Ten namyšlenej nesympaťák, který šel právě kolem, kupodivu bez obletujících děv, ale s kamarádem. Chvilku jsem váhala, ale co, rozhodla jsem se zastavit a prohodit pár vět. Už jsem z něj najednou neměla strach, tvářil se mile, usmíval se. Po úvodních, obecných plkách, co dělám a co budu dělat, jsme zjistili, že  máme mnoho témat o kterých můžeme mluvit. Jeho kamaráda to brzy přestalo bavit a odkráčel na pivo.

Kecali jsme a kecali, nejdřív ve stoje, pak v sedě na lavičce, pak zase ve stoje, já jako že už jdu domů, pak zase na lavičce a najednou bylo ráno. Neradi jsme se rozcházeli, on měl ten den jet domů, do jiného města. Slíbil, že se za mnou ještě zastaví. Bylo jasný, že jsme byli oba zaláskovaní na první pohled, i když jsme si ani pusu nedali. Jenže nejel a nejel. Probírala jsem si stokrát o čem jsme mluvili, hodně mi otevřel mé zastydlé obzory, byl velmi sečtělý, i když ani já jsem v knížkách nezaostávala, ale četl nějaké jiné, které jsem vůbec neznala a které mi později půjčil. Dostal mě hlavně Josef Škvorecký a jeho Zbabělci.

Se svojí touhou, znovu ho vidět jsem musela počkat  do 1. září, kdy se šlo do školy. Setkali jsme se, vysvětlil svoji neuskutečněnou návštěvu, kterou mi sliboval a od té doby jsme spolu chodili, byli jsme pár. Zúčastňovali jsme se všelijakých mejdel, ale i přehrávání jazzových desek na magiči jednoho šťastlivce, který toto vše měl. Sezeni po hospůdkách s inťošskými debatami někdy končilo dost divoce,  život nám ležel u nohou, takže to muselo nutně dojít k tomu, že nás za rok mezi jinými oba vyhodili ze školy. Mě rodiče odebrali dokončit studia do Prahy, ač je takové řešení moc netěšilo, byla jsem v jejich zájmech tak trochu navíc.

Tak a teď už to vezmu fofrem do zatáčky. Čekala jsem na NĚJ i celé dva roky co byl na vojně, do 3 let od nočního rozhovoru jsme se vzali, měli spolu dvě děti a žili spolu skoro padesát let, než mi ho ukradla ta zubatá s kosou.

Kolikrát jsem si říkala, “kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych měla lepší vysvědčení, nebo to kolo zašoupla do vrat a s sebe za ním”. Za zmínku ještě stojí, že když jsem sdělila své matce s kým to chodím, že spráskla ruce a volala, no to není možné! Ukázalo se, že jeho otec je mojí mámy kamarád z mládí. Nevysvětlitelná náhoda, vlastně shluk náhod nás svedl dohromady do jednoho města, do společného života.  Všechno byla náhoda? Já si myslím, že to zařídila moje babička, která mě musela opustit a poslala za sebe náhradu. 

Dopila jsem odporné kakao, zavřela oči a cítila vůni růží z růžového sadu, který byl vedle dědečkova domu, kde jsme tenkrát prostáli a proseděli celou noc. Emilka, probuzená potleskem, žadonila o opakování, babky vzdychaly, měly radost, že příběh měl dobrý konec jako ve filmu, jen chyběl závěrečný polibek u zapadajícího slunce. Honzík Miklas volal “a co sex, jak to bylo se sexem? “ Taky jste měl Honzíku období dobývání se do dívčích kalhotek?”, opáčila jsem já. “No jééje”, halasil významně se usmívající Honzík a brejličky mu nadskakovaly na nose. “Tak vidíte, co vám budu povídat, bylo to to samý, co už znáte”, odbyla jsem ho.

Vstala jsem, uklidila po sobě hrnek a talířek a šla si sednout do parku na lavičku k jezírku, kde si rozverně hrála vlnka s vlnkou, které dávaly do pohybu notně přecpané rybičky od místních klientek.  Seděla jsem na lavičce, hlavou mi probíhal celý náš společný život, který vznikl takovou náhodou. Už jsem se smířila s tím, že už není, žiju si v klidu, nic mi nechybí, děti za mnou chodí, jsem u nich jak často chci, rozhodnutí jít do domova důchodců bylo mé vlastní a bez emocí, máme se rádi i s vnučkama. Co bych ještě chtěla, mimo zdraví a štěstí pro svoji rodinu?

Chtěla bych, abych až nastane můj čas odchodu, odešla nenápadně v poklidu, objímajíc vycpaného, hadrového, kostkovaného slona a hnědého plyšového medvěda, který uměl bručet, jako v době, kdy jsem byla malá a oni dva byly pro mě v postýlce se síťovanými oky jistotou a bezpečím. 

No dobře, ale ještě musím přemýšlet, o čem budu vyprávět příště.

povidka1