Možná bych za poslední větou udělala pár otazníků, protože se mi zdá, že současné matky mají přemírou informací svoji roli mnohem komplikovanější a z jejich počínání se vytrácí instinkt .

Srdečně zdravím, paní Naďo, mám jen jeden podotek. I u nás se narodily děti s poškozenými končetinami, protože jejich maminky získaly onen "úžasný" lék různými cestičkami ze západu. Můj skvělý kamarád dopadl relativně dobře, místo levé ruky mu přímo z ramene vyrostla dlaň. Kolik takových dětí v někdejší ČSSR bylo, se už asi nedozvíme...

Maminka mi vyprávěla, jak to byl s tím mým narozením. Když jsem se v roce 1948 začal hlásit, maminka už měla sbalenou tašku, sedla na autobus 101, posléze na tramvaj (nevím, jestli 19 nebo 22) z obou linek by to bylo do Londýnské ulice a do porodnice stejně daleko.

A tam se za pomoci lékařů a sester udál příchod dalšího člověka na svět. Bez zbytečných kraválů, prohlášení, demonstrací a tiskových konferencí.

To naši "mladí", když čekali první dítě, muselo se jet rodit do Vrchlabí. Mladá paní si to přála. 

Ale k čemu to riziko bylo dobré, to ví jen Bůh.

P.S. V sekretáři teď maminka má vystavený dopis, který, někde založený, našla. 

Je z Ředitelství pošt a sděluje jí, že z důvodů narození syna má nárok na 3 (tři) měsíce placeného volna.