Z cyklu – Z medvědích ložnic. Jako každé léto, přijela jsem z Prahy do malého městečka, k babičce a dědečkovi hrozně nachcípaná.
Kašlala jsem jako bych denně hulila nejméně 20 Partyzánek a to jsem prosím nehulila, neb jsem ještě malá holka. Babička ihned zahájila léčbu mého kašle, Francovkou nakapanou na kousku cukru a na posilnění umíchaným syrovým žloutkem s cukrem, což nebylo nic překvapivého, protože to byla medicína osvědčená lety a francovka se dávala úplně na všechno, snad i na zlomenou nohu.. Další posilovací stravou a zároveň lékem byla podle ní svařená melta s cikorkou a mlékem, což jsem nenáviděla a oni s dědečkem často večeřeli s nalámaným suchým chlebem. BLE.
Aby do mě babička něco dostala, vymyslela, že mi kafe k snídani dá do jaké nádoby budu chtít, jen když něco vypiju. Riskovala sváteční sklenice, hrnečky, jen aby do své vnučky ten zdravý nápoj dostala.To ráno jsem si vymyslela, že kafe budu snídat z kojenecké láhve s dudlíkem, patřící mé panence. Jak jsem si přála, tak se i stalo. K tomu jsem si vyškemrala pišingry - vlnky, ty já vůbec nejvíc miluju, protože v nich je takový citronově nakyslý krém.
Po snídani jsem skočila do trenek a trička, nazula plátěné střevíčky, opatrně jsem se opláchla v plechovém umyvadle trůnícím v bílém kovovém stojanu, projela vlasy hřebenem, stejně je vítr rozcuchá, popadla kočárek s panenkama a šupajdila ven před dům. Naše hry se odehrávají na ulici před domem, někdy na zahrádce u nás, nebo u Jiřinky Smejkalové (správně Smékalové), která bydlí v pekárně, co už prý není jejich, ale naše babička to bere tak, jako že je pořád jejich a tak i já.
Naproti “našemu” domu je opuštěný dům plný pavučin, rozbitých oken s rozbitými dveřmi. Moc rády se tam vydáváme, i když tam na mě padá trochu strach, ale na opuštěné zahradě zraje vynikající ovoce, kterého se rády nacpeme. Dům prý patří Cerepušťákovým, takové jméno jsem nikdy neslyšela a Cerepušťákovy nikdy ani očkem nezahlédla. V ulici bydlí docela dost dětí, takže do hry je někdo vždy připraven. Naše ulice, nedaleko náměstí mi připadá jako bezpečná pevnost. Všichni se známe, vidíme si do talířů, nakukujeme si i do hrnců, jak říká babička.
Naproti bydlí Vlasta Dostálová, která má kudrnaté, světlé, až bílé vlasy, tak husté, že jí hřeben odskakuje od hlavy a učesat je k hlavě není možné. Vypadá jako když má svatozář. Kousek dál bydlí Líba Mikulecká, světlovláska s hnědýma očima. Jiřinka je černovlasá holčička se snědou pletí. A pak je tu Berta. Berta je Cikánka v našem věku a dobře zapadá do našich her. V domě kde bydlí, není možné rozeznat kdo ke komu patří. Dětí je jako smetí, ti nejmenší lezou jen v košilkách s nahatým zadečkem, nebo rovnou nahatí, po silnici, většina s nudlí u nosu. Větší děti se poflakují jen tak po ulici a někdy se spolu perou, nikdo neví proč a nač. Mají dobrý vzor ve svých taťkách, kteří se jak ve dne, tak i večer nametou a buď zpívají, nebo se perou. Mamči a slečny se jim podobají, jen více hulákají. Někdy, v obzvláště napínavých případech, volají ostatní i moji babičku, nevím jak to dělá, ale často je opravdu umravní. V ulici se tomu nikdo nepodivuje, patří to ke koloritu života.
Na ulici posedává mladá Cikánka s holčičkou, kterou má čistou, upravenou i ustrojenou, moc ji miluje, říká, že je bílá, nejkrásnější, že ani není jako Cikánka. No nevím, když si to myslí a jen ona ví, s kým ji má. Ale jeden jejich kluk, Pišta, který se potuluje ulicí mezi ostatními, je opravdu tak bílý, že by nikdo nehádal, že mu v žilách koluje cikánská krev. Oni sami si na odlišnou barvu kůže velice potrpí a chlubí se jí. Mně to připadá podivné, není to jedno? Beru samozřejmě, že jsou tmaví. Mladá Cikánka dostala nápad, že by ji s holčičkou mohl vyfotografovat fotograf Josef Lukeš, který má v čele ulice fotoateliér. Však jsem tam taky focená při různých rodinných událostech. Pan Lukeš je hodný a tak hezky profesionálně uspořádá skupinku dětí, která se k mladé cikánce připojila a s holčičkou uprostřed je krásně vyfotografuje. Moc se mi ta fotka líbí, dostala jsem ji od Berty na památku. Je na ní i Gizka, holčička, kterou jsem nikdy neviděla smát se.
Babička věnovala Bertě nějaké moje trenky a trička, jsme podobné postavy, když mě myje v neckách, přibírá i Bertu a také se často u nás Berta nají. Je to moc hodné děvče a vzhlíží k nám jako ke svatému obrázku. Já si myslím, že je to normální, že to tak má být. Jsme kamarádky, tak co. Vůbec mě nenapadá, že babička musí počítat korunky, prostě když se nají jedno dítě, nají se i druhé.
V neděli, když přijeli matka i otec jsme šli do luk na procházku, čemuž jsem se neubránila, ale museli jsme vzít s sebou i Bertu, aby to pro mě bylo snesitelnější. Celou cestu se rodiče mezi sebou dohadovali až hádali. Já jsem šla s Bertou za nimi a odskočila jsem si pro blatouchy. Jenže jsem zahučela do nějaké strouhy. Začalo pršet, já brečela, proč, ani jsem nevěděla a Berta přes mě přehodila pláštěnku, abych nezmokla. Smála jsem se její starostlivosti, když jsem byla stejně už mokrá. Vyhrabala jsem se ze strouhy, pláštěnku jsem přehodila přes nás obě a putovaly jsme k domovu.
Dnes si budeme hrát na to, že máme nemocné děti, budeme muset s nimi k doktorovi. Taky musíme uvařit oběd z bláta, vody a různé “zeleniny” , co by ty naše děti jedly? Tajně jsem doma ulomila pár bodlin od kaktusu aloe, budou to jako injekce a vůbec mi nedošlo, že to je ta příčina hořekování babičky, že jí zase u kaktusu zašel další list. Nemocní byly zásadně medvědi, protože se jim nejlépe zabodávaly injekce z Aloe do kožíšku. Večer jsem se pak vždycky v posteli svému Méďovi omlouvala a do ucha mu šeptala, že jedině tak bude zdravý.
Berta je smutná, řekla mi, že někdo koupil dům, ve kterém všichni žijí a že se musí vystěhovat. Tak to mi tedy dala ránu. V tu ránu jsem byla smutná i já. Slibovaly jsme si, že si napíšeme, hned jak bude Berta vědět, pošle novou adresu. Den před odjezdem bylo velké loučení, babička Bertě nabalila tašku čehosi, obě jsme bulily. Berta mi věnovala svůj stříbrný prstýnek, jedinou svoji ozdobu, moc mě to potěšilo, že se ho kvůli mně vzdala. Já jsem měla jen takový z pouti a tak jsem jí ho taky věnovala. Ani jedna z nás nezkoumala cenu “šperku”. Rozloučily jsme se, my dvě, dobré kamarádky...
Po delší době noví majitelé vyvezly z domu horu odpadků a domek opravili tak, že byl ozdobou ulice. Ulice ztichla a teď, po těch mnoha letech je ztichlá nadobro. Její obyvatelé se vyměnili, jen Jiřinka peče skvělé pečivo v pekárně, kterou po sametu získala zpět do vlastnictví. Babička s dědečkem dávno spí svůj věčný spánek v malém hrobě a já místo francovky na kostce cukru polykám ACC long.
A Berta? Novou adresu mi neposlala a její prstýnek jsem ztratila...
Z medvědích ložnic:
1. Jak jsem si za trest pořídila manžela
2. Černá vlnka na bílém beránku
