Ti dva se narodili v Rakousko-Uhersku, žili v Československu a zemřeli v Čechách. Co chtěli pro sebe a pro své děti? Bylo to stejné, ale cesta byla jiná. Nikdy se nesetkali, neznali a ani jeden nezanechal svým dětem žádný majetek.
Tady:
Když mu byl jeden rok, zemřela mu matka, brzy na to odešel do války otec. Vzal si je na svůj statek, spolu s jeho čtyřmi sestrami, bratr jejich zemřelé matky. Otec se k nim už nevrátil. Vychovávala jej nejstarší sestra. Velmi brzy začal pomáhat na statku, nikdo nebral ohled na to, že je ještě dítě a dostával práce skoro takové, jako dospělý člověk. Večer padal únavou a hlady, protože mu jídlo ve vývinu nestačilo. Postupně, jak rostl, zvykal si. Toužil po vzdělání, ve škole se dobře učil. Moc se mu líbily technické obory, v městečku kde žil, byly dvě továrny se zajímavou výrobou. Hospodář rozhodl jinak, Půjde do vojenské školy, aby šel brzy z domu. Život vojenský, život krutý. Užil si dost, ale viděl kolem sebe i horší zacházení. V té době začal inklinovat k myšlenkám, které byly hodně blízké, ne-li stejné jaké propagovala komunistická strana. Musel být opatrný a diskutoval jen s lidmi, o kterých si myslel, že jej nezradí, KSČ byla vlastně v ilegalitě.
Stal se z něj důstojník, oženil se s dívkou vojenského hudebníka. Přešla druhá světová válka, docházelo k velkým politickým změnám. Vznikaly školy při zaměstnání a on mohl konečně vystudovat technický obor. Stal se členem KSČ s hlubokou vírou v její myšlenky. Své dvě narozené dcery vedl ve víře v ideálního člověka. Měly se z nich stát noví, ideální lidé, bez vady. Ani jim nenechal propíchnou uši na náušnice, podle něj to byl maloměšťácký zvyk. V padesátých letech žil v přesvědčení, že vše, co se kolem něj děje je správné, na jedné straně je strana a na druhé straně je třídní nepřítel. Obě dcery se vyvíjely samozřejmě i dle svých poznatků, nejen podle jeho ideí, ta první jím byla ovlivněna více. Druhá četla knížky, které jí přišly pod ruku a když dospěla,, což bylo v šedesátých letech, poznala, že svět není černobílý a šla svojí cestou. On sám velice dbal, aby se dostalo jeho dcerám přiměřeného vzdělání, tak jako po něm kdysi toužil sám. Starší získala vysokoškolské a mladší středoškolské vzdělání. Manželství se mu nevyvedlo, brzy se rozvedl, ale jeho kariéra strmě stoupala. Byl chytrý, stál na správné straně barikády. Splnil se jeho sen. Netrpěl nedostatkem, měl zajímavou práci, byl někdo, dokonce obdržel vyznamenání.
Zemřel sám, opuštěný i když sám se sebou spokojený.
Jinde:
Narodil se do milující a úplné rodiny na statku v malém městečku. Jeho rodina na statku sedlačila již kolikátou generaci. Všichni měli úkoly rozdělené ta, že den se odvíjel jako správně namazaný stroj. Nikdo netrpěl hlady, nikdo nikoho nepřetěžoval, Každý věděl kam patří. Byl vychováván ve víře, každou neděli chodil se svojí matkou, otcem, bratrem a babičkou do kostela. Dědeček už nemohl na nohy, zůstával na vejminku. Dobře se učil, dělal svým rodičům radost a tak když dospěl, rozhodovalo se na jakou školu půjde. Jako druhý syn nemohl počítat, že zdědí statek, s tím se počítalo pro jeho staršího bratra. Protože měl rád venkov a zvířata, rozhodl se pro veterinu. Vystudoval, stal se z něj pan doktor přes zvířátka. Oženil se s jedinou dcerou a zároveň jediným dítětem sousedního statkáře a tak všichni žili nedaleko sebe. Jemu se narodili dva chlapci, všichni byli šťastní, duha se klenula. Tohle samozřejmě lidi, kteří nemají štěstí na štěstí, těžko odpouštějí. Po městečku se trousily drby, že ten a onen z jejich rodiny s kýmsi cosi má, je nevěrný, (nevěrná), jsou zlí, protože kohosi vyhnali ze své zahrady, kde byl ten jistý na třešních, zkrátka jak to bývá. Ukápnout kapičku jedu do štěstí jiného, to je pane pocuc, ale jen tak, aby to ten postižený nevěděl, pěkně zpoza zad .
Přečkali válku bez zvláštních protivenství, docházelo k velkým politickým změnám, pociťovali to na vlastní kůži čím dál víc. Nová politická garnitura jim zvyšovala množství odvodu dávek, což nemohli splnit a tak si jednoho dne noví páni přišli pro starého majitele a hospodáře a odvedli jej k soudu, který jej odsoudil na ix let, za sabotování hospodářství. Starý pán dlouho nevydržel a zemřel. Ostatní obyvatelé statku vyhnali z domova do pohraničí, kde jim přidělili byt - pokoj kuchyň, bez vodovodu. Podobný osud stihl i jeho bratra, jenže tam zavřeli jeho. Oběma rodinám všechno ukradli, hlavně domov, ve jménu republiky. Už nikdy se do městečka nevrátili. To byla pro něj padesátá léta. Se ženou spolu prožili život tak, jak si to slíbili v kostele, že budou spolu snášet dobré i zlé. Jeho starší chlapec se nesměl ani vyučit, dostal práci u býků. Mladší pak se rozhodl odejít do města, kde jej přijali na střední průmyslovou školu. Byla totiž léta šedesátá a to už šlo. Starší syn využil situace, která nastala při příchodu “spřátelených” armád a přes Rakousko se dostal se svojí rodinou až do Ameriky.
Zemřel v kruhu rodinném, smířen se vším, jen ne s tím, že mu komunisti ukradli domov, ale hlavně ne s tím, že domov ukradli i jeho dětem.
