Halino, Halino, co mi to děláte? A můj vynález

Když chce někdo cokoliv dokázat, musí mít motivaci. Silnou motivaci a hlavně, setrvat v původním rozhodnutí, že to dokáže. Bohužel většina lidí se v nějaké fázi sekne a řekne si – “ále co, kašlu na to, támhle ten či onen je na tom jako já a už se dávno na všechna předsevzetí vykašlal, no a stalo se něco? Nic”. Člověk je sám sobě největším nepřítelem, protože je na sebe moc hodnej, kde co si odpustí, omluví a vůbec, ach jo, kde je ten šlehačkový větrník, co mi obalí nervy.

Už jsem o tom něco malinko napsala, že jsem si všimla dosti lidí, co se při chůzi opírají o francouzskou hůl a jsou obézní. Přestává jim to chodit, protože se neunesou, nohy se jim hroutí do tlustého “X”, prsa se dmou o velikosti 7 a opírají se o břišní buben. Podobně jako já, i když ještě 7 nemám, ale ixáky se začínají rýsovat a takový jsem měla hezký nohy, fakt.  Navštívila jsem příslušnou paní doktorku a ta mi nejenže diagnostikovala artrózu kyčlí, ale přísným hlasem nařídila zhubnout. Já vím, šíleně omleté téma a já sama bych mohla na vysoké škole hubnutí odborně přednášet co je třeba dělat, aby byl člověk ve váhové formě.

Kolik já už měla motivací, kolik pokusů a teď, když jde o zdraví, by měla být ta motivace největší, tak mi ji kazí Halina Pawlowská. Ona je sice velebena za to, že si z toho mnoho nedělá a klidně se předvádí tak jak narostla, ale to je špatně. Pro mě špatně. Já ji za to nevelebím, protože si říkám, že když už takový člověk, jako ona, která má jistě peněz dost, neodjede do nějakých lázní alespoň na půl roku, aby odlevila svým kostem, srdci, nohám atd., tak co můžou chtít po člověku, který má na to mít jen pevnou vůli?

Kdysi jsem sedla a napsala o úžasném vynálezu, který, pokud vím, nikdo nerealizoval, ale určitě dopadnu jako mnoho vynálezců, kterým byl vynález ukraden. Tak pojďte a poslouchejte:  

Zařídila bych si penzion vysoko v horách, na samotě, bez elektriky, s vodou jen ve studni a v řece, vybaveným kamny na pevná paliva. Samozřejmě by byl pobyt jen pro otylé . Ráno by bumbrlíčkové  hezky vstali za kuropění, museli by v domě nakrouhat třísky, roztopit kamna, uvařit na nich snídani, neslazený čaj a k tomu vlastnoručně napečený chléb, jako odměnu stopečku slivky, aby  se jim rozproudila krev, umýt se v řece, vyprázdnit se na suchém záchodu  a poté se vydat daleko do vesnice (či městečka) na nákup. Pak by vařili oběd, jen z toho, co by si vypěstovali, nadojili, podřezali na dvorku…, odpoledne štípali dříví, chodili do lesa na šišky na topení, pekli chleba, myli nádobí vodou z kamence, bez nějakých jarů a večer zase  upravili večeři. Jednou týdně by je čekalo velké prádlo hezky na valše, máchat v potoku a ždímat růčo. Uklízení penziónu by bylo v jejich režii, bez vysavačů, mopů jen s rejžákem a hadrem a samozřejmě  s nanošenou vodou.

A to by v tom byl čert, aby za měsíc hezky nezhubli, úplně nenápadně bez nudného cvičení, či otravného běhání..

Večer by provozovali zábavu z vlastních zdrojů (písně, tance – hlavně tance, vyprávění, hraní na hudební nástroje). Místo dobrou noc a dobré jitro by vesele sborovým hlasem volali:

Sláva naší píli, jinak bychom shnili.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta, to je to, co tady vzkvétá.

No a kasírovala bych hezky předem, celý mastný poplatek…