Homo nostalgiens

Člověk je asi nejlínější tvor pod sluncem, protože si své pinožení za potravou jako takovou i duševní, zjednodušuje, jak může. Myslím si, že je dokázáno, že jen líný jedinec vynalezl kolo a od toho byl už jen krůček k věčnému ubližování přírodě kvůli svému blahu. Na toto téma bylo napsáno už nemnoho esejí, vědeckých pojednání a dost možná i básní, takže jenom okrajově, abych se přemostila k tomu, o čem chci vlastně psát. 

Zatím co naši předkové drželi v ruce kosy, srpy a hrábě, aby si pro svoji domácí zvěř udělali zásoby na zimu v podobě usušené trávy na čtyři písmena, dnešní člověk zrušil nejdříve ta zvířata a pak potřebu zaopatření se senem na zimu. A aby se tak moc neunavil, tak už mu nestačila jen další vývojová etapa v podobě sekačky, za kterou kráčel, ale rovnou sednul na svůj multifunkční traktůrek s výměnnými nástavci, z nichž ten jeden seká a ten druhý tu posečenou trávu vysává. Přirozený koloběh je v háji, ta domácí zvířata nám dala nejen své maso, ale za života i bobky a slepičince na hnojení a práce pak hlavně pevné tělo bez celulitidy.

Dnešní homo sapiens se vyznačuje zejména krněním dolních končetin, vyztuženým zadkem a hbitými prstíky k ovládání knoflíků, čudlíků a dokonce jen dotyky plošek, které za něj spustí téměř všechnu práci i zábavu. Také se vyznačuje zvýšeným výskytem brýlí, i když ti bohatší brýle nahrazují laserovými zásahy. Tento člověčí druh se asi začlení do vědeckého zkoumání s názvem Homo acediens (člověk líný), byť i tento druh bude mít své podskupiny, jako třeba jedna z nich – Homo nostalgiens, nebo-li člověk nostalgický.

Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím v oku na to, jak se jeho prarodič plížil na panské se srpem, aby mohl dopřát ušákům ten nejsladší jetelíček, na poli pak sbíral klásky pro slepice, kosou ožínal příkopy a sušil a převracel hráběmi seno, které svážel do svého hospodářského příbytku. Člověk nostalgický byl v té době člověk chráněný, protože byl ještě dítě, takže i když přikládal svoji drobnou ručku k dílu, tak to byla pro něj spíše zábava než práce, kterou bylo nutno dělat tak, jak bylo zapotřebí. Vidí se, jak dostává pár slámek a hrneček s mýdlovou vodou a vyrábí nádherné bubliny, kam se na ně hrabe dnešní bublifuk.

Vzpomíná, jak mu roztomile drkotaly zuby, když ho vezli v žebřiňáku na pole stavět panáky či co a kola nadskakovala nad každým kamenem a vyjížděla každou prohlubeň. Člověk nostalgický vzpomíná s dojetím, jak ho stavění panáků, či co brzy omrzelo a tak si šel lehnout do stínu na mez, kde spucoval krajíc chleba s máslem, manu nebeskou, kterou už nikdy nezažil, kampak s dnešním chlebem a máslem … a zase cítí vůni pole smíchanou s vůní potu lopotících se ve slunečním žáru, zatím co on sám hleděl do nebe a přemýšlel, zda má jít domů pěšky nebo se povalovat na mezi až do odjezdu ostatních a příště už nejel.

Dnešní zahrádky se změnily na zahrady převážně vybetonované nebo vydlážděné ozdobnými dlaždicemi, místo růžového loubí s houpačkou se skví krbová sezení, místo altánků jsou kryté bazény a místo kopretin, zvonků, zaječích hubiček a omamně vonících karafiátů se zelenají tůje, v lepším případě alespoň růže. Správná zahrádka měla své mrkvovo – kedlubnové záhonky, nesměla chybět cibule a česnek, petrželka do polévky.  Téměř všechny zahrady jsou si podobné, všechno je jak podle pravítka, vše jasně září barvami, je vycíděné, a baciluprosté … 

Svůj prostor v zahrádkách či lépe, na dvorcích, měly vyhrazeny slepice a králíci v kotcích, které vlastnoručně vybudoval hospodář, hospodář, co měl kůlnu plnou zajímavých věcí, jako na příklad různé mazničky, olejničky, kleště a kleštičky, dráty a drátky, špunty a špuntíky, a tisíc nedefinovatelných věcí společně s hřebíky a šroubky, konví s ulomeným uchem a podobně. To bylo panečku dobrodružství, když zapracovala fantazie a do hry se hodilo všechno. To potom hospodář sakroval, kam se mu ztratila ta šikovná lajsnička a destička, co zrovna potřebuje. Jakou může vzbuzovat v dětech fantazii regál plný umělohmotných krabic, krabiček, dóz a dóziček, skořepinových kufříků s nářadím převážně elektrickým, vyrovnaným v tak uklizené dílně, že by se ta dílna dala zaměnit s obývákem? 

Člověk nostalgický vzpomíná hlavně vůní a přírodních zvuků, které vydávaly slepice, mouchy, ptáci a jiná havěť. Já jsem vůni venkovské stodoly, kterou už v normálním světě nenajdete, zažila ve stodole v Přerově nad Labem, ve skanzenu. Byla jsem z toho úplně jurodivá. Rázem jsem se ocitla proti času a stála jsem tam najednou v trenkách, tričku a teniskách, s mašlí ve vlasech … 

I to slunce tenkrát svítilo jinak, tepleji, tropická vedra nás nesužovala, mraky se honily jen navečer, abychom se mohli co nejdéle vyblbnout na plovárně a za tím účelem bývaly také v tu dobu i bouřky. Den byl jen slunečný, když náhodou přeci jen zapršelo, byl to déšť teplý a hned se vyčasilo. No, tak dobře, nostalgikovy  pohádky, možná, že to tak přesně nebylo, ale skoro jo!

Ach bóže, člověk nostalgický to nemá jednoduchý, věčně slzí a posmrkává dojetím …

Ukázka z mé knížky, "Nepravidelný deník české rentierky". Své (celé 2) knížky neprodávám, jsou k dostání v obchodech a hlavně v nakladatelství AKCENT, které mé knížky vydalo.

Mám ráda staré fotografie a vyznání, odkud pochází tato fotografie, beru za své. Zde odkaz, klik